Je po dešti

Sedím ve sklepní krčmě. Dívám se na otevřené dveře, kterýma plyne do několikapatrového sklepa čerstvý vzduch, který vždy po bouřce pohladí svou vlhkostí. Koloběh deště poskytuje očistu nejen ulicím, ale i lidem a jejich duším, které vždy takovým deštěm spláchnout tu naskládanou porci starostí a emocí, které člověk v sobě nosí. Ale tento restart nemusí z člověka nutně dělat nového a spokojeného, jen svým působením jeho myšlenky posune. Tedy mé posouvá.

Takový očistný večer považuji za hrozně cenný v tom, že dává člověku možnost být sám se sebou. Ne osamocen doma u televize či internetu, ale být sám. Nerozptylován v tom zkoumat sebe a své myšlenky, mít ten luxus času si je znova a znova v sobě přeskládat a přehodnotit.

Co může být pro člověka jako já takový večer důležité? Je krásné mít přemýšlivý večer, ale neměl bych nebýt sám? Držet někoho za ruku a bát se s ním té bouřky? Je zajímavé, že ti, které jsem držel za ruku, se většinou té bouřky báli a já jim dával tu jistotu a oporu. Ano, báli s měkkým. Přemýšlím, zda ta pozice ochránce a opory není příčinou toho, že většinou jen "držím za ruku" v těch "bouřkách lidského života" a když se vyčasí, stávám se jen hodným člověkem. I když pak slýchám omluvy, měl bych se zamýšlet nad tím, zda bych ten problém neměl hledat v sobě.

I v této krčmě je mi společníkem věrný ryzlink. Ten zdejší mě těší v tom, že je slušný a na nic si nehraje. Vinařka, jeho autorka, stojí u baru, kouří a povídá s přáteli. Po mé objednávce mě přijde pozdravit. Že by se osobní kontakt a zájem o zákazníka stal standardem i u nás a já se na to nemusel jen těšit na svých cestách do zahraničí? Ale ne, došlo mi, že není původem z Česka.

Baví mě zůstávat v hospodě s personálem, když končí a probírají co v životě svého dne prožili. Obvykle se ostýchají uvolnit se, kde zde sedí poslední zákazník. Tihle jsou jiní, možná to mají na háku, možná mě poznali a vědí, že před synem mého otce, u kterého se pravděpodobně vyučili, nic předstírat nemusí. A skutečně - jen mi tato myšlenka do hlavy přišla, začali o něm mluvit a v nějaké pracovní souvislosti na staré časy s ním vzpomínat. Hrozně rád tyhle myšlenky a pochody poslouchám, srovnávám si s tím, co se děje v mé hlavě po perném pracovním dni.

Dnes jsem v sobě zlomil další železné tabu. Ve své hlavě jsem po několika letech odpustil cizí chybu a řekl sám sobě, že jsem ochoten přijmout svou část té chyby. A to je pro egoistu jako já hodně velký krok. Přináší mi však ještě víc starostí než dosavadní stav. Budu totiž muset možná přijmout i tvrdý fakt. Přináší hodně otázek. Je na mě ještě zvědavý? Co si myslí o mě? Jak přijme mou omluvu? Nepřijme? Možná ten osobní posun za to stojí, i za cenu tvrdé pravdy a zklamání.

Veselá šenkýřka mi začíná být podezřelá. Podle všech indicií by měla chtít jít domů, ale chce mi nalívat dál. Pro kšeft to není, umím počítat. Že by byla ve skautu a dnes ještě neudělala dobrý skutek? Nebo je taky sama a nepřijde jí důležité přijít včas domů? Balit mě snad nechce... V každém případě díky, je to profesionální a příjemné.

Zbývá mi poslední třetiná láhve a s ní logicky poslední třetina článku. Ale tohle není slohový útvar s jasným zadáním, tohle je tok mých myšlenek, které se v mé hlavě začaly motat při pohledu na otevřené dvěře do tmavé noci, které do našeho sklepa přínáší zdroj vlhkého vzduchu.

Dnes nebudu foodkritikem. Určitě bych zde neobjektivně nadržoval a to mi není hodno. Ne, nejdem od Plzně, jen ta myšlenka původně začínala jinak.

Život je krásný i těmito večery, které dělí dny šťastné i neveselé, zdánlivě odepsané a možná dokonalé, protože za roh nevidíme. A proto se vyplatí k tomu rohu dojít a podívat se tam.

Je po dešti. Jsi můj ideál. Září malý vůz. Co dál, doktore?

Anketa...

• Voda z kohoutku? Je tu i realita

Kavárník...

• Profil
• Fotogalerie
• Můj milý deníček
• Zajímavé odkazy
• Kontakty

Zásadní projekty...

• Společenství P.I.G.S.
• Ládíkův gastro sloupek

Redakce...

• Redakce
• Spolupráce
• Kontakty